neděle 21. února 2016

PSÍ POHLED


22. září 2012

Dokola, dokola a znovu  ...... čas se stará, pečuje o tebe, ale já se vzdal .... dal jsem sbohem statečným pilotům v zeleno-zlatých uniformách nakopávajícím zadky zlým letcům v tmavých letkách , krásným nevěstám vdávajícím se v obrovských barevných stanech za zvuků piána v doprovodu vodopádů .....zalesněným krajinám posetým čerstvým sněhem a obývaným zmutovanými dinosaury působícím respekt, ale poslouchajícím mě na slovo ......... díval jsem se, jak vše kolem mě plyne .... vnímal jsem smích ostatních a snažil se ho analyzovat ..... přestal jsem mluvit  a začal si vytvářet imaginární přátele ... pomáhali se smířit s tím, že přijde večer, já zavřu oči a přivítám svého oranžového "společníka". Pohádky před spaním, které mi četli máma, táta a občas i jako společenstvo......Ale ani ty nepomáhaly, byť alespoň nepatrně změnit dané téma snů, byly jako poslední večeře.......... dával mi zabrat, nacházel nový a nový způsoby, jak mě mučit ..... tentokrát mi na obrovské obrazovce plné mnoha menších ukazoval sestřihy jeho nejlepších večerů se mnou a chtěl, abych si vybral způsob, jakým to "rozjedeme" dnes. Nevím, jak to dělal, ale měl jsem pocit, že i hlava ve tvaru vagíny se může ďábelsky smát. Začal jsem sebou škubat, křičet .... najednou jsem se ale zmohl na malý odpor..... poprvé za celou tu dobu.......už jsem toho měl dost a zničehonic jsem cítil příliv tepla na tváři ...... jako když pěna v koupeli zrychleně vyprchá a obnažuje vaše tělo, procitl jsem a oči mé mámy ve tmě svítily jako maják a její jemný hlas mě utěšoval. "Teo, co se děje?" ........mlčel jsem, ale nakonec "Je hluboko uvnitř , děsí mě, mučí mě" Hladila mě po tváři, jemným ručníkem stírala pot a její pohled říkal "nech to jít, je to jen sen .... nedovol, aby ti strach vzal nejsvobodnější část sebe sama"  ........ byla pro mě Anděl .....královna noci, které strávila celou noc bedlivou stráží .....a když bylo třeba přišla a porazila mého démona svou laskavostí a starostlivostí  ...... neříkám, že už se nikdy nevrátil, ale já se přestal bát,......věděl jsem, že mám svého ochránce a nakonec? ......  zmizel..........nebavilo ho trápit někoho, kdo není k smrti vystrašený a orosený ledovou tekutinou .....





Dočetl jsem poslední zápisky ze dne, kdy tyhle vzpomínky tryskaly všemi směry a já jen ten šedo-smaragdový vybledlý proud  inkoustu nasměroval na papír. Ty se mě zmocnily   .... . Najednou jsem cítil, že to bylo teprve včerejší den. Že neuběhla spousta let...... skrze epické vítězství si našel cestu zpět, odhodil oranžovou kápi a tváří se jako sofistikovanější a dospělejší parchant. Zachytí se mi za záda a jezdí na mě jako by si mě na pár hodin zaplatil a já byl utrápená dívka, jejíž aura dává děkovat a velebit mého mizerného otce osamělým mužům na cestách.............. projíždí se v tobě, kdy se mu zlíbí a ty mu začínáš dávat na sekyru, protože už ani nemá na zaplacení. Vážně netuším kolik dalších lidí to zná. Je to jednoduchý...... směješ se, miluješ, užíváš si každý nádech, každý moment, kdy si můžeš prohlížet ten opomíjený vynález zvaný příroda z vlaku..... vnímáš každý záhyb zmačkané košile, kterou jsi právě vytáhl z šuplíku ..... jenže ti najednou zaskočí a ty zapomeneš, proč se směješ ......můžeš si milionkrát myslet, že jsi zamilovaný, ale on ti ukáže, proč nejsi .... připomene ti, že dýchat musíš a že to není žádná slast .... prostě být .....  .....funguje to jako úřady a vlastně celý byrokraticky uzpůsobený systém .... vždy víš co nejde a proč to nejde ... jen výjimečně, jak by to šlo ...... pořád se mi vybavuje tlustý muž, kterého jsem potkal na jednom záhadném úřadě jehož zařazení  a účel jsme zapomněl ještě dřív, než jsem do něj vstoupil ........huhlal, jelikož jeho dvě brady zatěžovaly ústa, která měl zasviněná od záhadné bílé hmoty a na stole se mu povaloval papír s mastnými fleky pokrývajícími s nepravidelným, ale ďábelsky promyšleným systémem celou plochu. Z rozhovoru si vybavuji už jen mé zoufalé vysvětlování, apelování na zdravý rozum, velký červený razítko ZAMÍTNUTO na čele a  potupný odchod. ......

Ze záchrany Chameleonem se stalo klišé. Prostě zvolal "jsi připravený zažít neopakovatelnou noc kamaráde?" a já byl nesmírně rád, že mě vytrhl zpět do přítomnosti, než si můj démon stačil plivnout do dlaně a .......... no prostě jsme na sebe hodil nějaký to "překvapivě" (normálně to funguje, fakt!) rovnou podlahou nevyžehlený oblečení a vyrazil jako vděčný pobočník vstříc večeru, který mě původně neuvěřitelně sral už jen jako představa. No vlastně jsem ještě patnáct minut sledoval kontrolu dechu, kontrolu obličeje, kontrolu vlasů, kontrolu přiléhavosti džín, následné kosmetické úpravy a nácvik sexy pohledů, než jsem s apatickým výrazem vačice vyrazil poslušně za mým dnešním hostitelem ..... apatická vačice se dá zřejmě i ochočit ......

Cestou k potencionálně stěží zapamatovatelnému večeru jsem nevydal ani hlásku. Ch. neustále telefonoval, domlouval známé, kamarády, kalkuloval, přesunoval z bodu A do bodu B lidi i chlast a já jsem se cítil jako asistent, protože nejčastější věta začínala..... "hele Teo zapamatuj si prosím tě tohle ....." .... neměl jsem blok a docela jsem na to sral ... čím dál víc jsem měl pocit, že neví, co povídá a že spadneme z mola do moře, protože selžou jeho logistické dovednosti ..... nakonec jsme tématicky zakotvily v baru, který nesl jméno árijského gaye Aquamana, kde čekal štáb zorganizovaných a vyšperkovaných lidí ... mužů, připravených sehnat nějaký ten příběh plný drahého alkoholu a levného sexu, nebo naopak?  Každopádně .... poznal jsem kluka, co vypadal jako nerd z počítačovýho kroužku..... seděl za stolem, poslušně přitakával ... nemůžu si vzpomenout jeho jméno... jediný co vím, že měl nagelovaný krátký vlasy do nebes a věděl, co říct a v jakou chvíli, aby si získal důvěru zaměřeného objektu........ další byl Donut .... jeho přezdívka říkala víc, než jsem si myslel ..... byl pohledný, k nakousnutí , mluvil sladce a nekonfliktně, ale stejně jako Donuty byl ve výsledku jen prázdná energie ..... po chvíli společného rozhovoru jsem věděl, že neřekne nic víc, nic míń než za pět minut společné konverzace .... prostě byl jak smička přitakávání, kterou pustí zhrzený manžel z magnetofonu do telefonu své ženě, která povídá zaujatě o svém dnu v práci (je účetní) ......poslední zajímavější článek byl Milde ....... kluk pomlčka muž, který se až zoufale snažil zapadnout...... chtěl mít se všemi aspoň nějaký bližší vztah..... doufal, že na konci večera bude moct vyprávět stejný příběh jako ostatní kluci ...... bylo mi ho trochu líto ...... byl  ošklivý a skoro bych řekl hloupý.... jen se hlasitě smál průměrným vtipům, aby si šplhl u ostatních ... o to víc však byla vidět jeho zoufalost, která se stala normou .........napadá mě jedna věc ..... v místnosti byla kupa dalších chlapů, kluků ...... rváči, svalovci, hezouni, .... ale já vzpomínám na tyhle tři ... přece jen asi v sobě měli něco, co mě zaujalo .... nevyužitý potenciál? Jiskru? Co já vím..... prostě mi utkvěli v hlavě ......

Pili jsme, mluvili o malichernostech, svalovci rozebírali jídělníčky, benche, píčoviny ...... hezouni se chlubily měsíční frekvencí oblbnutých žen, načež jeden zvolal  "mlčte přece již, i ženy jsou živé bytosti", nebudu lhát ... vyvolal tím všeobecný výbuch smíchu .... rváčí nervózně vyhlíželi kluky z jiných částí města nebo lépe z jiných zemí ....... sejmeš ve férovém souboji kluka z jiný čtvrti, jsi frajer.... položíš na zem svou silou cizince nebo imigranta, jsi hrdina .... tak to bohužel fungovalo ..... nebyl jsem žádným způsobem rád za tuhle hlasitou společnost ... házel jsem do sebe jeden drink za druhým, abych to přehlušil ...... ve chvíli, kdy mi jeden ze zoufalých rváču, nenacházejících svůj cíl vyčítat můj zjev a inkoustově zbarvení kůže, vydal jsem se k baru .... můj rituál byl neměnný  ....... prostě jsme jen seděl na vyvýšené stoličce a popíjel svoji oblíbenou lihovinu ... občas se vzadu v místnosti ozvalo hlasité whohohooo nebo oooo ..... i když zněli jako fanoušci sportu, či muži sdílející své netradiční sexuální zážitky, Milde a jeho dozvuk tomu přidával ultimátní level trapnosti ....

Už jsem skoro myslel, že vypadnu a zkusím svoje štěstí na jiném místě .... vyptal jsem si účet (teď lžu, věřil jsem, že se moje útrata rozptýlí mezi všechny ostatní, ostatně, dělal jsem to tak často) a pokračoval ke dveřím. Aspoň jsem myslel, že budu ... nějak jsem si nestihl uvědomit , že neznám cestu, nemám klíče a že pokud nějakým zázrakem objevím svoji aktuální ubikaci a dostanu se do ní nejspíš klepáním na okno, udělá si ze mě Chameleonova máma děvku ....... tyhle a další potíže jsem nestihl řešit. Cestu mi hned po "elegantním" opuštění barové stoličky zatarasil dvojník bratránka Itha z Adamsovi rodiny. Byla to dívka, měřila jako Yao Ming mezi liliputy, měla husté vlasy snad až po zem (oukej, byl jsme opilý....reálně asi po zadek) a psí pohled s očima velikosti průměrné mangy ..... začali jsme spolu mluvit ..... byla tak roztomilá a sladká, až mě z ní bolely zuby.....na druhou stranu byla velmi vtipná a ironická ......vše se tedy vyrovnalo a vytvářelo sexy dojem zdánlivě nevinné lolity .... vše bylo fajn dokud mi narušitel s velkým Ch na čele nezačal funět do ucha. Otočím se a Chameleon s přiblblým úsměvem stojí za mnou a žoviálním proslovem prokládaným šibalským úsměvem dodává, že za chvíli vyplouváme na pláž malýho ostrůvku na městské přehradě, kde se konají největší párty. "tvoji pěknou společnici si může vít s sebou...nezapomeń se zeptat na kamarádky"  ... "nikam se mi nechce, nezůstaneme tady": ptal jsem se trochu zoufale dívky s krycím názvem lolita ..... "ne.... pojedeme...mohla by to být zábava" .......

Samotná cesta lodí byla neuvěřitelný utrpení. Věřím, že její motory fungovaly na tepelné bázi. Melíry, tílka, tribal tetování, sluneční brýle uprostřed noci, napečený buchty, skoky do vody, pokřiky ........zavřel jsem oči a doufal, že se probudím na Titaniku v poslední pětiminutovce. Samotný ostrov nabízel ozvučené pláže, bary, několik pódií a parketů...dokonce barevnou skluzavkou ...... jemné škubání hlavou bylo samozřejmostí.... provázelo mě celou dobu, stejně jako tik v oku ..."naštěstí" se mě "lolita" držela jako klíště a její čím dál odvážnější dotyky mě rozptylovaly. Chameleon se zdál být ve svém živlu....... dělal takový ty divný pohyby, kdy je jedinec přikrčený, má zdvižené obě ruce,  dlaně vodorovně a "do rytmu" napíná ruce s dlaněmi stále ve vodorovné pozici ... jako když se člověk snaží stát lidskou krychlí ..... využil jsem chvíle, kdy Ch. vyzvídal od mé společnosti  a mumlal něco o trojce a já zatím utekl v dál a především z psychické trýzně a únavy osedlal kmen v tišší části ostrůvku ..... zavřel jsem oči a snažil se nevnímat  hudební pozadí ... jen vodu a vítr ....

Vymyšlená spása .......užíval jsem si samotu ... chtěl jsem, aby to tak bylo už pořád ..... to místo bylo ideální ... dokud si za mnou nepřisedl opilý gay pár a nezačali mluvit řečí, které jsem nechtěl rozumět .
Vracel jsem se pomalu a neochotně. Čím pomalejší jsem byl, tím rychleji čas utíkal. Během vteřiny jsem byl u baru....... vidím jak Chameleon hází rukama, ... za ním v jemném oblouku stojí většina jeho přátel .... agresivně rozmlouvá s "mužem" .... má bílé roztrhané džíny, uplý tílko, krátké vlasy s melírem, na čele obrovské brýle posázené kameny  a kůže jakoby ji s chutí fritovali Dolce a Gabana. Lidský ekvivalent péřové bundy. Blížil jsem se a začal rozeznávat slova a předmět hádky ... za oním pomerančovým mužem se tvořil stejný oblouk jako na "naší" straně... s tím rozdílem ,že na jeho vypadal děsivě organizovaně a připraveně..... dřív, než jsem stačil opravdu pochopit nějakou podstatu, dostal Chameleon ránu do obličeje ..... nevím jestli to byla vděčnost nebo jsem si toho kluka fakt tak oblíbil, ale v tu chvíli jsem byl dostatečně blízko, abych zosnoval okamžitou odplatu. Ranou, kterou z mé strany nikdo nečekal jsem srazil vůdce protivníků na stůl s pitím, načež jsem ho začal hlava nehlava bít ......strhla se mela, která měla za výsledek jen roztrhnutí a zřejmě malou reorganizaci sil .... to horší teprve mělo přijít.

Kluci začali reálně počítat a porovnávat síly a tak trochu zbaběle se rozhodli opustit ostrov. Z toho, co jsem se pár dní potom dozvěděl, nakonec plavali, protože na ně ještě před odjezdem naběhla asi dvojnásobná přesila a jim nezbývala žádná jiná bezbolestná varianta. Já v domnění, že malou pěstní výměnou kousek od baru skončil příliv adrenalinu našel lolitu a procházel se s ní po pláži ... všechno bylo přijemné ..... dokud jsem nevididěl  Chameleona jak přijímá svorně rány od chlapů rozměrů K2 u vody a zřejmě zoufale se bránící čeká na konec ........ běžel jsem mu na pomoc ....jako poslední si pamatuju bolest ..... tříštivý zvuk, tupý náraz o moji hlavu, kopance do břicha a moji snahu chránit si obličej a zuby ..... pak už jen jak mě někdo stěží táhne k lodi a neustále na mě mluví .....

Otevřít oči pro mě bylo ještě těžší, než obvykle ........ vidím jen karafu s vodou, šálek čaje a psí pohled ....


Žádné komentáře:

Okomentovat