sobota 9. ledna 2016

STŘÍDAVĚ TUŠÍŠ ......... POMÍJIVĚ VĚŘÍŠ


20. září 2012

Dětství...... jako pozorovat kapku stékající po skle ze svého úkrytu....být fascinován nevyzpytatelností její cesty ..... přemýšlet na maličkostmi ji ovlivňujícími  .... je to jen předvoj, náhodná krása před opravdovou průtrží ... a najednou? Spartakiáda! Tanec ve vyrytých kolejích. Je nádherné pozorovat takovou scenérii a ještě víc být součástí. Jedna z věcí, který mě poznamenaly ....pokud nepočítám ten nespočet úderů do hlavy, pádů do vypuštěného bazénu, vyražených dechů, rvaček provázející další rány, prsty v elektrických zásuvkách, pojídání záhadných bobulí, zlomeniny, horrory a hodiny hrůzy trávené sám doma promočený (neplést si se slovem pomočený) pod peřinou, než se rodiče vrátí.




Vše bylo tak zakalené, voňavé, bez umělých barviv přidaných „realitou“. Nic není tak čisté, jako zastřený pohled dítěte. Nevědět, že nic nevíme a vědět, že nevíme, že je nám to jedno. Instinkt jako zvíře. Líbí nebo nelíbí. Jediné nebezpečí představovala noc. Sny. To co nám dává poct, že někam směřují, mi v útlém věku bralo dech. Do teď si pamatuji ty vysokou postavu v oranžové kápi a s kosočtvercovou hlavou z poloviny ukrytou pod krční části róby a svislou a jasnou mezeru, ze které na mě kapala tekutina, pokaždé když se nade mnou naklonila. Beze slov, bez zvuků, jen já se mlčky svíjel v křečích a snažil se vydat jakýkoli třeba jen skřek. V reálném, denním světě jsem nemluvil o tom, co prožívám. Bál jsem se vendety, bál jsem, že budu trpět intenzivněji a častěji. Věřil jsem ve skutečnost toho všeho. Budil jsem se celý promočený a spojoval si to s výtoky hlavy prvního démona v mém životě. Rok mě trestal za to, že jsem a pak za spoustu let….. je skličující vyrůstat v takové kontroverzi. Na jedné straně milující rodiče. Vysoký a silný táta s pažemi jako golem a máma s andělsky dlouhými a lesklými vlasy a s tím nejkrásnějším pohledem vyzařujícím klid a pochopení. Na druhé straně téměř denní mučení od osoby s hlavou „svatyně“ Dolly Buster na sklonku kariéry. 

"Heeej. Zpět mezi živé a žádané"...zvedl jsem hlavu. Chameleon zřejmě nemá ve zvyku dospávat dlouho. Tak jako tak, přes jeho chrápání nešlo ani myslet, natož číst. Jen bojovat se strachem, že pod vámi praskne zem, zřítí se na vás kus stromu nebo vás uhryže a umlátí parta nasraných veverek, kterým Ch. ničil přírodní idylku a svým cigárama, panákama a rtěnkama levných holek nasáklým dechem otravoval přirozené prostředí do té doby mírumilovných zvířátek. Bez nadsázky.... ty kytky kolem jeho polomrtvoly vypadaly fakt dost omšele. Hlavou mi probleskl nápad ...... soutěž v chrápání ....vyrazit s ním na cestu kolem světa a proslavit se jako manažer nejhlasitějšího a nejničivějšího chrápajícího muže na zeměkouli. Nosil bych bílý klobouk, knír a bílý oblek s flitry. Ovšem nejdřív bych musel zničit konkurenci. Vzpomněl jsem si totiž, že můj spolubydlící pár let dříve dokázal svým chrápáním ničit naději mladých mužů. Trhal dveře a zdi sonickými výbuchy. Nutil lidi stěhovat se a k smrti nenávidět .....pro představu - stojí pře váma chlápek, je malý, tlustý, zrzavý  po těle má boláky, vlasy má jako mnich s tonzurou a uprostřed tý zrzavý pleše má velký pórovitý lalok, který si hladí a vy mu ho chcete useknout (pro jeho dobro samozřejmě), zvrací a snaží se u toho mluvit a neudusit se . No a tak nějak jste se cítili v jedné místnosti s mým spolubydlícím. Vždy jsem si myslel, že pít jsem začal hlavně kvůli němu.......dostal bych ho na svou stranu a vytvořil bych příběh nesmiřitelných rivalů. Příběh zrady a neutuchajícího boje. Zakomponoval bych ženu ....vše by bylo dokonalé ........sláva, drogy, drahý auta, osmivrstvý toaletní papír.....

Tohle se mi stává často. Každá hloupost ve mě vyvolává příběhy a nereálný představy..... možná proto kolem sebe potřebuji opravdu intenzivní společnost. Někoho, kdo mě zatáhne za nohu a přátáhne zpět na zem pokaždý, když lítám pár stop nad zemí jako nafetovaný kolibřík. Manželky a přítelkyně tomu říkají "nothing box" (asi protože si prostě nechtějí přiznat, že nejsou  dostatečně zajímavý). Já tomu říkám "permanentně indisponovaný sdílet sračky" (zkráceně PISS). V každém případě Ch. byl velmi vybavený a kromě chrápání by se mohl živit i neustálým žvatláním. Však mi taky připomínal snad v každé větě, že je znovuzrozený Démosthénés a že ukecá i kněze, aby mu vykouřil.

Vydali jsme se na cestu. Podle mého průvodce, který naprosto přesně ví, kde jsme a "zná to tu jako svý boty", byl cíl naší cesty hned za rohem. Odpověď se nabízí jako v tmavý místnosti se sirkou a TNT. Takže jsem si užíval rekapitulace večera, hrdinných eposů o záchraně mého drahocenného obličeje před totální destrukcí mladíka popírajícího maximální napínavost svalů a kůže. Taky povídání o jeho rodině a o tom, jaký je kanec. Prý jestli nevěřím, ať se zeptám Kláry, Sandry, Denisy, ....... blá blá blá . Slovo kanec mě vysvobodilo. V mý hlavě běhal po lese a vozil všechny ty dívky a ženy na zádech  z jednoho konce na druhý. Z nehostinných části do zeleně zarostlých. Šlo mu o kontakt. Chtěl být chválen ......odměnou a uspokojením mu bylo poplácání po hřbetu a po rypáku.....vděčnost žen, kterým udělal život barevnějším, protože samy nedokázaly svoji část lesa zvelebit ......dokonalá symbióza

"Jsme tady omalovánko" ......chvíli jsem přemýšlel, jestli naráží na můj obličej a nebo na moje zjizvenou a barevnou kůži. Nicméně narážel na dno (až ke kořenu), tyhle kecy nesnáším a taky jsem ho řádně zpražil pohledem. "Dělám si z tebe prdel, pojď dál a chovej se jako doma" ..... dům by byl nudný a stejný jako ostatní domy kolem, nicméně......kdo si kurva při všech smyslech nechá udělat brčálově zelenou fasádu? .......kdo by chtěl mít barák, co vypadá jako obsah měsíce opomínaného vředu? Na druhou stranu, uvnitř bylo mnohem lépe. Příjemně a klidně, jako pohlazení po tváři růžovým sametem. S Chameleonem jsme vybrakovali lednici, povídali si a probírali stále včerejší večer, dnešní noc a na několik hodin usnuli společně v malý posteli pro jednu osobu. "To že spíme takhle nahromadě a polonazí neznamená, že jsme teplí, je ti to jasný?" vyžvatlal ze sebe ještě před tím, než odpadl. Naštěstí nezačal chrápat ještě dřív, než jsem dokončil svou úvahu nad tím, že i když je nemírně otravný, docela jsem si ho oblíbil.

Z postele a nožního klinče mého potencionálního milence mě vyhnala žaludeční křeč a já i přes mé prokletí zalepených očí, našel koupelnu. Vše bylo nakonec v pořádku až na to, že já stál jen v trenýrkách v cizí koupelně a ve dveřích se zničehonic objevila žena....Chameleonova matka ...."dobrý den" vyhuhlal jsem ještě trochu ospalý a přepadlý. Přišla blíž, usmála se a tichým hlasem odpověděla " no dobrý den" a přeměřila si mě pohledem od pasu nahoru...byla neskutečně ženská a sebevědomá,. přiblížila se ještě víc a já cítil její dech, který voněl po citronech, kaktusový parfém a to, že jestli se posune ještě blíž s předstihem do "mě" narazí. "Nevěděla jsem, že má Christian takové přátele, no.... jestli budeš chtít přijď se najíst a jestli chceš dezert ještě před jídlem, vykoupej se a přijď do vedlejších dveří, ručníky jsou v téhle skříni" ...ukázala směrem za mě, zmáčkla mi zadek a odešla. Moje dilema "sexy máma X dlouhá horká koupel" vyřešil nahý Ch. Prostě beze slov prošel a vlezl do vany. Přepadl mě ulevující a osvobozující pocit. Sundal jsem si trenky a sedl jsem si mu naproti ve vaně. Nic gayskýho..... no kromě toho, že jsme jedli želé medvídky. Jednoduše jsme se vyhřívali a blbě zírali do prázdna. Mohl jsem si jen domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby spal o chvíli déle.Ale to je fuk...........všechno je fuk

Vedli jsme "hlubokomyslný" rozhovor plný úvah o spoustě hloupostech a hlupácích, jenže pak Ch. spustil "je problém, když ti mozek zakrní tak, že ze sebe  musíš tlačit slova. To, co dřív bylo spontánní  součástí našeho života se najednou stalo prvoplánovou pózou. Nevím proč, ale hnusí se mi dnešní doba a stejně tak se hnusím já sám sobě, protože jsem zakrněl jako všichni ostatní. Jsem pokrytec. Netuším, co se to s náma se všema stalo. Neměl jsem nikdy pocit, že by jsme k něčemu takovýmu inklinovali. A najednou? Syrovost našich životů? Pryč! Bojovníci? Pryč! Stali se z náš pozorovači? Lidi se jen vystavují a chlubí! Už se ani nemám chuť zeptat cizího člověka, čím se živí." Docela mě překvapil, nepředstavoval jsem si ho tak přemýšlivého. Horká voda, ale z lidí vždy dostává to nejlepší. Sám to dobře znám..... moc se nesvěřuji, ale pokud ze mě padá pravda, je to v horké vodě s krásnou ženou nebo dobrým přítelem. 

Když jsme po delší době vylezli ven z osvobozující skrýše, zahlédl jsem ze zadní kapsy mých džín trčet kus papíru.... byly jsme odhodlaní jít sníst to, co nás svojí vůní vyhnalo ven, nicméně já už byl zaujatý myšlenkou, co se asi skrývá v kusu starýho papíru od krve zasviněného......jen další z opileckých výplodů .....

"Nový večer, nová nálož odložených....... pochod v kruhu nadouvající každou linku otevřenou partií .....sečtělí nomádové, nýmandi bojující a vytvářející příběhy o přátelích čekajících na odumřelou část sebe sama ....použijí ji, znehodnotí a odhodí ku prospěchu skupiny .... každý den, každou noc.... věří ve vzkříšení ... důvtip je karmou a zásadní odezvou .... pochopíš, že včera ani zítra není ten den .....nutí tě a pobízí k činu ..... ty nevěříš a necháš se stáhnout na dno pytle .... pak to cítíš.... malý spratek ti řve do uší a chvástá se...ničí ti bubínky  ..... skrze celé tělo ti otřásá vnitřnostmi  a ty znovu cítíš, že jsi milion pohybů v kruhu udělal špatně a jen jeden správně  ..... pak? .... pak vnímáš jen ozvěny. Střídavě tušíš....pomíjivě věříš" 














Žádné komentáře:

Okomentovat